Problémy s nakládáním s odpadními vodami byly celoevropským problémem. Ve středověku dokonce opravdu důležitým. Absence jakéhokoliv odpadního systému mělo za následek masivní šíření nemocí a zřejmě až nesnesitelný zápach. Odpadní vody v lepším případě odtékaly přímo do řek. V horším se hromadily v nejrůznějších příkopech a lagunách. V tom nejhorším vytékaly, nebo byly dokonce vylévány přímo do ulic. Lidé se tak doslova procházeli po exkrementech. A ne jen po nich, do všeho se míchaly všudy přítomné odpady, zbytky jídel a také třeba mrtvá zvířata. Tento mix měl ve výsledku obrovský vliv na obyvatele, šířily se nemoci a také třeba znečišťovaly studny. Města v této době vypadala úplně jinak, než jaké vyobrazení najdeme na obrazech nebo historických filmech a dokumentech.
Systematické čištění odpadních vod začalo v Evropě v Anglii až na konci 19. Století. Konkrétně v roce 1865 byla založena komise (dokonce Královská) pro řešení znečištění řek. Ta měla zprvu jen koordinovat hledání nových vhodných řešení k nižšímu zamoření řek a vodních toků a ploch obecně. V 1876 prosadila nový zákon na ochranu řek před znečištěním, známý jako Pollution Prevention Act. Tento zákon tak byl jedním z prvních kroků ve snaze omezit znečišťování řek v době, kdy průmyslová revoluce vedla ke značnému znečištění vodních zdrojů.
Zákon měl tyto hlavní body:
Zakazoval vypouštění znečišťujících látek, jako jsou odpadní vody, průmyslové odpady a jiné toxické látky, do vodních toků bez náležitého čištění.
Ukládal povinnost městům a obcím zajistit čištění odpadních vod.
Dával místním orgánům právo vyšetřovat a postihovat osoby či firmy, které by vypouštěly škodlivé látky do řek.
Tento zákon také stanovil, že odpovědnost za znečištění by měly nést ti, kteří jsou jeho zdrojem, a zavedl pokuty za nedodržování ustanovení.
I když zákon nepřinesl okamžité zlepšení, byl klíčovým legislativním krokem na cestě k lepší ochraně životního prostředí. Dalším významným krokem v ochraně kvality vod bylo založení takzvané Komise pro likvidaci splašků v roce 1898, která podporovala a koordinovala i rozvoj technických řešení.
Na začátku 20. století se ve velkých městech jako Paříž, Londýn nebo Berlín se v této době začaly zavádět jednoduché formy sedimentačních nádrží, kde se znečištění usazovalo, zatímco čistší voda odtékala dál. Tyto metody ale nebyly příliš účinné. Obecně lze říci, že na čištění odpadních vod nejvíce pracovala Anglie, Německo a také tehdejší Rakousko – Uhersko. V Německu začali vědci experimentovat s biologickými filtry, které využívaly mikroorganismy k rozkladu organického znečištění. Jednalo se o rané pokusy, které postupně vedly k vývoji biologických čistíren odpadních vod. V roce 1913 bylo ve Velké Británii založeno první výzkumné centrum specializované na čištění odpadních vod, což svědčí o rostoucím zájmu o vědecký výzkum v této oblasti. To přišlo s revoluční metodou aktivačního procesu.
Technologický pokrok výrazně pokračoval po 2. Světové válce. Začal rozvoj čistíren odpadních vod, který se principiálně již podobal současným procesům čištění (i když samozřejmě ne tak technologicky propracovaný). Čistírny již využívaly kombinaci mechanického a biologického čištění, kde bakterie rozkládají organické látky obsažené v odpadních vodách. Rozvoj vedl také k chemickému čištění za pomoci chlorace nebo ozonizace.
S rostoucím zájmem o ochranu životního prostředí v 70. a 80. letech 20. století přišly evropské země s novými, přísnějšími normami na čištění vod. V roce 1991 přijala Evropská unie klíčovou legislativu – Směrnici o čištění městských odpadních vod.
Comments